Žijeme ve světě, kde jsou důsledky globalizace a neoliberalismu stále častěji zpochybňovány, a to zejména proto, že světové i lokální problémy se nadále zhoršují. Klimatická krize a jí způsobené extrémními výkyvy počasí ničí lidské životy už i v Česku, celé ekosystémy se hroutí, chudoba coby zbraň korporací útočí na ty nejzranitelnější, lokální horké konflikty produkují statisíce mrtvých a ti, kdo jsou za to zodpovědní, mají v politickém establishmentu věrné spojence. Ukazuje se tak, že existuje naléhavá potřeba radikálně odlišných modelů politické organizace zahrnujících sociální spravedlnost, environmentální udržitelnost a demokratizaci moci směrem dolů.

Zpochybňování klimatického rozvratu globálně ohrožuje možnost lidstva přežít na planetě Zemi, kdežto v jednotlivých zemích se projevuje jako genocidní a demokracii požírající monstrum. Není moc času nazbyt – pod tlakem mnohačetných krizí (včetně těch ekologických a ekonomických) hrozí, že se brzy propadneme do ještě dystopičtější formy kapitalistického feudalismu Coca-Coly. Nezbývá nám proto nic jiného než překonat žabomyší konflikty v rámci levicového hnutí a ideologické sektářství. Toto monstrum musíme zničit. Právě proto potřebujeme populistickou levici – masové hnutí, které své záměry bude komunikovat srozumitelným jazykem, které bude skutečně chránit život a lidskou důstojnost. Jak jej ale vytvořit, když historie údajně fukuyamovsky skončila a mnohá levicová řešení pro budoucnost selhávají? Můžeme začít tím, že odmítneme propagandu pravice, zřekneme se defétismu, a kromě kritického pohledu, který nám rozhodně nechybí, si osvojíme také nadšení a naději.

Není populismus jako populismus

Populismus je termín, jehož kořeny sahají až do antiky, pro naše politické účely ale stačí zjednodušené rozdělení na populismus, který vychází z kolektivů organizovaných zdola, a populismus napojený na oligarchy, jenž usiluje o budování obrovského kapitálu. Pravicoví populisté, reprezentovaní třeba maďarským premiérem Viktorem Orbánem nebo Tomiem Okamurou, typicky usilují o moc manipulativními způsoby zahrnujícími využívání PR agentur, ohlodávání ústavy a ovládání médií. Nabízejí se ale také mocensky přímější a demokratičtější příklady populismu, toho levicového, opřeného o široká sociální hnutí. Ta typicky používají nástroje, jako jsou posilování samosprávy a decentralizace moci, ať už pomocí kolektivizace jednotlivých složek průmyslu, nebo vytvářením struktur paralelních k těm státním.

Jestli tyto populismy něco spojuje, je to hněv občanů*ek vůči vládnoucím elitám, které nás zklamaly a prodaly naši budoucnost. Liší se ovšem pohledem na to, komu ji prodaly. Zatímco pravicový populismus operuje s rebrandovaným antisemitismem v podobě šíření konspirací a nenávisti vůči imigrantům, levicový populismus kritizuje korporace, které nemají politickou odpovědnost i agresivní mezinárodní politiku velmocí. Ten pravicový se opírá o chudnoucí střední třídu, levicový se staví za marginalizované skupiny.

V našem východoevropském kontextu najdeme zejména populistické projekty, které jsou řízeny oligarchy nebo fašisty. Kdybychom se ovšem zaměřili*y na pozitivní nástroje populismu – lidovou samosprávu –, světlé příklady bychom přece jen našli*y!

Jugoslávský model demokratického socialismu

„Samosprávný socialismus je způsob, jak zajistit, aby dělníci sami rozhodovali o svých záležitostech a aby pracovali pro sebe, ne pro někoho jiného. Jen tak může být socialismus opravdový.“
Edvard Kardelj, 1979

Vzpomínám na slova svého někdejšího učitele na vysoké škole, který mi vyčítal mé nadšení pro demokratický socialismus. „Vždyť přece ten jugoslávský samosprávný socialismus nefungoval!“ upozorňoval mě. Toto učitelovo tvrzení bylo v hluboce nedemokratické a segregované školní instituci v rámci navenek oficiálně demokratického politického systému velmi odvážné. Jugoslávský režim, o němž byla řeč, pravděpodobně často selhával v otázce lidských práv, především v důsledku koncentrace moci v rukou jednoho člověka – tamního prezidenta Josipa Broze Tita. Jeho pojetí vládnutí bylo ovšem v paradoxním vztahu se samosprávou zaměstnanců*kyň, o které se v socialistickém Československu pracujícím v odborech jen snilo. V Jugoslávii totiž na rozdíl od Československa měli*y pracující částečný vliv na chod státu a ekonomiky, a to především skrze dělnické rady a participativní řízení podniků. Zaměstnanci*kyně také rotovali ve svých funkcích, což jednak zvyšovalo jejich kompetence a jednak dělalo proces rozhodování a řízení pracoviště transparentnějším.

Vliv pracujících na ekonomické moci, a v konečném důsledku také na té politické, se pak odrážel i v jejich svobodách na individuální a spotřebitelské úrovni – mohli*y svobodně cestovat, poslouchat západní hudbu, nosit džíny nebo hrát v punkové kapele. Jugoslávský participační model pracujících ovšem selhal tam, kde je aktuální propagandě dáván za příklad úspěchu – v legalizaci soukromého podnikání. To se ruku v ruce s byrokratickým aparátem strany, která vládla autoritativně, přetavilo ve vznik „nové třídy“. Zatímco dělnická samospráva umožňovala lidem kontrolovat pohyb peněz aspoň v rámci fabriky, soukromé podnikání tuto pravomoc přesunulo na jednotlivé osoby. Volné peníze a moc daly vzniknout masivní korupci a elitní vrstvě, která pak během devadesátkové ekonomické transformace přijala kapitalistickou ideologii a stala se tak utlačovatelem v novém režimu. U nás se tento proces děl velmi podobně, ovšem v intencích šedé ekonomiky, jak ukazuje třeba příklad Andreje Babiše. Náš bývalý premiér tedy není problematický ani tak proto, že byl komunista, ale proto, že nad jeho obřími penězi nikdo nemá kontrolu. Když se rozhodne, že se svými miliardami rozloží demokracii, udělá to.

Jugoslávská spotřební svoboda, kterou generace mých rodičů vnímala takřka jako západní, byla ve skutečnosti důsledkem samosprávy na pracovištích. Dnes jsme svědky opačného trendu, kdy nikým řízené zisky megakorporací končí v platformách jako Twitter, který obchoduje s našimi soukromými daty, a v politických fašizujících silách typu Donalda Trumpa. Neberou nám jen soukromí, ale i naději na život ve zdravém životním prostředí. Samospráva pracujících by proto mohla být jedním z nástrojů, jak opět získat moc nad svými životy. Jugoslávský socialismus nás může naučit, že demokracie nesahá od volebních uren k rozčilování se na sociálních sítích. Naopak by měla začít ve fabrikách, školách a všude jinde, kde pracujeme.

Evo Morales a Bolívie: Autonomie a ekologická udržitelnost

„Kapitalismus a imperialismus jsou nepřáteli lidstva a života.“
Evo Morales, 2006

Soudruha Tita bychom ale stěží mohli*y považovat za populistu. Jednalo se sice o partyzánskou ikonu, socialistickou rockovou hvězdu, ale rozhodně ne muže z lidu. Byl to diktátor, který jako domácího mazlíčka choval leoparda a postupně ze sebe vytvořil rudého poloboha. Chceme-li zjistit, jak vypadá skutečný populistický leadership, musíme se na chvíli přesunout do rodiště levicového populismu – do Latinské Ameriky.

Když v roce 2006 Evo Morales vyhrál prezidentské volby v Bolívii, byla to senzace. Ostatně představte si, jaké by to bylo, kdyby v Česku ve volbách zvítězil romský socialista. Morales velmi často využíval rétoriku zaměřenou na „běžné lidi“ a původní obyvatelstvo, čímž se radikálně odlišil od tradičních bolivijských elit. Jeho komunikace stavěla na silně protivládních a antikorupčních přístupech, apelovala na národní suverenitu a práva domorodých obyvatel. Pokud vám to částečně připomíná českého oligarchu Babiše, jste na správné stopě. Na rozdíl od něj byla ale Moralesova politika velmi demokratická. Zahrnovala zavedení autonomních oblastí, které umožnily domorodým komunitám získat větší kontrolu nad svými životy a politickými rozhodovacími procesy. Z pohledu ekologické krize, které nyní čelíme, se jako prorocký ukázal ústavní ústavní zákon o právech Matky Země (Pacha Mama), který uznal práva přírody. Tamní ekosystémy se díky němu staly právními subjekty, což představovalo zásadní krok směrem k ekologické udržitelnosti. Morales tedy spojil spiritualitu původního obyvatelstva s ochranou přírodních zdrojů, které plundrovaly korporace, jež měly na chodu bolivijské demokracie minimální zájem. Potřebovaly spíše servilní korumpovatelné vlády. Jeho politika byla zkrátka populistická v pozitivním významu tohoto slova – rozuměl potřebám jednotlivých skupin obyvatelstva a usiloval o jejich důstojnost a svobodu. A právě díky tomu dokázal sjednotit široké spektrum podporovatelů*ek.

Participativní rozpočtování a sociální programy

„Boj proti chudobě je boj za lidská práva.“
Luiz Inácio Lula da Silva, 2021

Mezi úspěšné populisty, jejichž politikou se můžeme inspirovat, patří také brazilský prezident Luiz Inácio Lula da Silva. Stejně jako Morales používal rétoriku, která oslovovala pracující třídu a obyvatelstvo propadlé do chudoby, a podobně jako on znárodnil petrolejový průmysl, který byl pod kontrolou korporace Petrobras. Jeho politické kampaně byly plné příběhů o jeho skromném původu, čímž posiloval svou image člověka z lidu. Lula da Silva v Brazílii prokázal, že populistická levice může systémově bojovat proti chudobě a sociální nerovnosti. Povedlo se mu to například skrze zavedení participativnáho rozpočtování v Porto Alegre, které umožnilo občanům přímo se podílet na rozhodování o městských financích, nebo program Bolsa Família, jenž poskytoval finanční pomoc nejchudším rodinám a zásadně zvýšil jejich životní standardy. Lula také omezil odlesňování prostřednictvím zvýšení financování pro environmentální agentury a posílil ochranu amazonského pralesa. To bylo médii považováno za klíčový krok k podpoře jednoho z nejdůležitějších ekosystémů světa.

Mezi roky 2018 a 2019 byl Lula uvězněn pro praní špinavých peněz. Není jasné, zda šlo o vyfabrikované obvinění, pro kontext je ale nutné doplnit, že seznam atentátů a soudních řízení vedených proti politickým lídrům globálního Jihu, kteří se opovážili sáhnout na zisky korporací, je poměrně dlouhý. Lula každopádně dokázal své uvěznění prodat coby politický proces, je zpět v prezidentském úřadě a nyní se vymezuje proti genocidě páchané na Palestincích. Doufejme, že to přežije.

Poučení z příkladů Moralese i Luly může být pro populistickou levici klíčové. Potřebujeme totiž politiky*čky z ostrakizovaných skupin společnosti, kteří*ré nejsou mimo kontakt se sociální realitou obyvatelstva. Našimi lídry a lídryněmi zkrátka nemohou být privilegovaní profesoři politologie ani oligarchové – oni sami nejsou schopni dělat kompetentní rozhodnutí a lidé zase nejsou schopni se s nimi identifikovat.

Thomas Sankara

„Nelze provádět zásadní změny bez jisté porce šílenství. V tomto případě přichází z nekonformity, odvahy otočit se zády ke starým vzorcům, odvahy vynalézt budoucnost.“
Thomas Sankara, 1988

Hlavními rysy levicového populismu jsou boj proti chudobě, snaha zlepšit přístup ke vzdělání a zdravotní péči a podpora rovnoprávnosti. To platí jak pro zmíněné latinskoamerické lídry, tak pro africké vizionáře, jako byl třeba praotec levicového populismu, který ještě čeká na rozpoznání, burkinafaský důstojník Thomas Sankara. Sankara byl revoluční vůdce, katolík a nadšenec do teologie osvobození, který v roce 1983 převzal moc v Horní Voltě a přejmenoval zemi na Burkinu Faso, v překladu „země lidí narovnaných v zádech“. Skutečnost, že byl zářným příkladem populismu, potvrzuje třeba to, že osobně objel celou zemi na motorce, aby se mohl se všemi občany setkat osobně a naslouchat jejich problémům. Ačkoli to dnes zní jako plytká PR formulka generála Pavla, v osmdesátých letech na rozdíl od Sankary prezidenti jezdili v limuzínách, nosili kožichy a zlaté řetězy. Jeho cesty byly šokující o to víc, že tato setkání bral vážně a na jejich základě podnikal konkrétní politické kroky. Zavedl například systém lidových shromáždění, kde občané mohli přímo diskutovat a rozhodovat o místních záležitostech. Lidová shromáždění pak byla klíčovou součástí Sankarovy vize demokratické participace, jež umožnila hlasům obyčejných lidí ovlivňovat politiku a správu země. Byl také velmi sdílný jak se svou vizí, tak v reflexi vlastních chyb – nedělalo mu problém veřejně se vyznat z omylů. Kromě toho Sankara všem lidem v Burkině Faso nařídil ráno hrát fotbal, což je trochu úsměvné, ale pro autora tohoto textu i strašidelné.

Zdravotní politika Thomase Sankary zahrnovala masivní očkovací kampaně proti dětské obrně, spalničkám a meningitidě, které dramaticky snížily dětskou úmrtnost. Ve své otevřeně feministické politice zavedl zákony na ochranu práv žen, bojoval proti ženské obřízce a podporoval jejich vzdělávání a ekonomickou nezávislost. Jeho největším ekonomickým úspěchem bylo dosažení potravinové soběstačnosti Burkiny Faso během pouhých čtyř let jeho vlády, a to především díky agrárním reformám a modernizaci zemědělství. Jeho život byl bohužel násilně ukončen v roce 1987 při vojenském převratu, který byl podporován imperialistickými francouzskými silami neschopnými tolerovat Sankarovu radikální a progresivní vizi pro Afriku. Právě tato vize je přitom něco, co levicový populismus nutně potřebuje, a to všude!

Povstalecká hnutí od Rojavy po Chiapas

„Nepřišli jsme, abychom prosili vládu o povolení žít. Jsme zde, abychom jí řekli, že jsme rozhodnuti žít svobodně, bez jejího souhlasu.“
Comandanta Esther, 2001

Populismus se nicméně neomezuje jen na vlády, ale žije i v povstaleckých hnutích, jako jsou Zapatisté v Mexiku a Kurdové v Rojavě. Zatímco Morales a Lula prosazovali sociální spravedlnost a rovnost skrze parlamentní mechanismy, zapatisté a Kurdové vyvinuli alternativní formy samosprávy a přímé demokracie coby přímou odpověď na neoliberální politiky a státní útlak.

Hnutí zapatistů započalo už v roce 1994 povstáním proti NAFTA a mexické vládě. Prezentují se jako mluvčí lidových mas, zejména domorodých obyvatel a chudých venkovských komunit v Mexiku. Jejich rétorika je zaměřena na kritiku elit, korupce a neoliberálních politik, k čemuž využívají právě nástroje populistické komunikace. Aby vytvořili pocit společné identity a sdíleného osudu, používají pojmy jako „my, lid“ nebo „náš boj“ a pracují se symbolikou i příběhy, které jsou snadno srozumitelné a přitažlivé pro širokou veřejnost. Zatímco tradiční guerillové skupiny často komunikují především s místními obyvateli a vojenskými jednotkami, Zapatisté používají moderní komunikační technologie, jako je internet, aby své poselství šířili globálně. Jejich prohlášení a manifesty jsou překládány do mnoha jazyků a šířeny prostřednictvím mezinárodních médií, což zvyšuje jejich viditelnost a podporu po celém světě. Na globální kapitalismus tedy dokázali reagovat globální solidaritou. A právě to levicový populismus zítřka velmi potřebuje.

Lidové vlády a ochrana přírody na Filipínách

„Filipínská revoluce je bojem proti americkému imperialismu, feudalismu a byrokratickému kapitalismu.“
José María Sison, 1995

Problém s invazí nadnárodních společností, které vykořisťují místní zdroje a utlačují původní obyvatele, se týká i obyvatelstva ostrova Mindanao, který je součástí Filipín. Aktuálně tam probíhá horké povstání. Filipínští maoisté prozatím stojí mimo zájem médií a sociálních hnutí. To je škoda, protože v mohou být pro levicové populisty a populistky v lecčems inspirativní. Operují na jihu Filipín a podobně jako zapatisté nebo Kurdové v Rojavě si prošli demokratickými reformami. Na rozdíl od zapatistů a kurdských konfederalistů se ale nikdy nezřekli své marxistické minulosti, naopak se k ní hrdě hlásí. Maoistická Komunistická strana Filipín (CPP-NPA) používá populistickou rétoriku zaměřenou na původní obyvatelstvo a vymezuje se vůči imperialismu a neokolonialismu. Reaguje tak na strukturální útlak ze strany vlády a nadnárodních korporací namířený právě na původní obyvatelstvo.

V oblastech kontrolovaných CPP-NPA byly vytvořeny lidové vlády a lidové soudy, což komunitám umožňuje fungovat v rámci samosprávy a vlastních právních systémů. Tamní hnutí také aktivně bojuje proti těžařským korporacím. O populistickém přístupu hnutí CPP-NPA svědčí také to, že kromě queer lidí se jim do svých řad podařilo začlenit také řadu křesťanů, a dokonce i katolických kněží. Filipínští maoisté nám tak ukazují, že máme-li být úspěšní v konfliktu s neoliberálním kapitalismem, musíme k sobě najít cestu skrze společný cíl. Populismus budoucnosti nastane tehdy, bude-li obrazně řečeno soudružka lesba stát na pražských barikádách a kněz Halík jí u toho bude podávat náboje.

Samospráva a udržitelný rozvoj palestinských socialistů

„Náš národ nemá na vybranou. Musí bojovat. To není volba, ale nutnost. Meč a krk se střetávají; jedním z nich je osud našeho lidu.“
Ghassan Kanafani, 1978

Aktuálně jeden z největších zápasů o podobu mezinárodní politiky a významu lidství jako takového se svádí v Palestině. Na rozdíl od dosavadní okupace a násilných odsunů se však krajní pravice rozhodla, že tentokrát udělá to, co umí nejlíp. Etnické čistky. Populismus zítřka proto musí počítat i s takovými scénáři a učit se od těch nejpovolanějších, jak se takovému útlaku postavit – od palestinského hnutí odporu.

Palestinští socialisté sdružení pod vlajkou PFLP (Popular Front for the Liberation of Palestine, Lidová fronta pro osvobození Palestiny) využívají populistickou rétoriku zdůrazňující právě politická práva Palestinců a boj proti izraelské okupaci. Lidová fronta pro osvobození Palestiny reaguje na strukturální násilí izraelské okupace, a to skrze ozbrojený odboj. Snaží se ale nejen brojit proti kolonizátorům, ale také podporovat vnitřní odpor a samosprávu v komunitách. Organizují například zdravotní kliniky a vzdělávací programy, které poskytují základní služby v oblastech, kde jsou nedostatečné nebo neexistující. Důležitou součástí jejich činnosti je podpora rovnosti žen, které hrály a stále hrají klíčovou roli ve všech aspektech hnutí, od politiky po bojové činnosti. Ženské křídlo PFLP organizuje programy na podporu vzdělávání žen a jejich zapojení do veřejného života. PFLP je na tom tedy se zastoupením žen v rozhodovacích funkcích lépe než většina tuzemských politických stran. V centrálních komitétech mají například dvakrát více žen než vedení KDU-ČSL.

Momentální genocida páchaná státem Izrael vedla k vytvoření celosvětového propalestinského hnutí. Každá stávka na univerzitě, demonstrace či performance, které odhalují skutečnou povahu izraelské okupace historických území Palestiny, odhalují pravdu i o našem systému. Dehumanizován může být kdokoli a obětován kdykoli. Dnes Palestinci a Palestinky, zítra třeba pro Západ „špinaví“ Východoevropané. Řada lidí se domnívá, že globální odpor proti palestinské genocidě představuje naději pro záchranu našeho lidství. Já se k nim přidávám. Palestinci a Palestinky nás všechny mohou vysvobodit, nenecháme-li svou solidaritu stranou.

Všechna zmíněná hnutí a politické lídry nakonec spojuje jedna důležitá věc – pragmatická práce s lokální kulturou a snaha o řešení lokálních problémů, a to bez zříkání se globální odpovědnosti. Tento vyčerpávající seznam úspěšné praxe je důkazem, že kreativně a nedogmaticky pojatá politická práce může vést ke skutečným výsledkům. From Free Derry to the sea, the world will be free!