A jak Země sviští
tinnitus co mě
od dětství znervózňuje
ani mý unavený oči
nepřehlédnou
tu dusivou nespravedlnost

a ty bys mi na zádech
pořád stavěl zdi

nerozumíš slovům
mý tělo kolektivní objetí

a že mě ten tlak
zocelil.

Jakub Strouhal

Někde pod vrstvou
ještě mokrého betonu
našeho každodenního divadla
V zahradě růží
kde nemusím mít obličej
nemusím někdo být
Rozbíjím zrcadlo
svojí maskulinity
Rvu si oči z lebky
protože nefungujou
Objekty v zrcadle se můžou zdát
jiné než doopravdy jsou

Luki Ticháček

K letošnímu svátku přeji
svobodu všem, co jim stále
pod kolena hážou klacky
nesmyslná pravidla.
Dnes přeji všem, co bojují
o každičký kousek vzduchu
hezký svátek toho, že jsme
spolu trochu víc.
Ke dnešnímu dni totiž
už nemyslím jen na ženy.
Víte, co chci k svátku?
Sedět v kruhu s vámi všemi
povídat si, upéct dort
a naplánovat stávku.
Olga Wawracz

námezdně se vzdáme
lidskosti a jména
při odchodech do práce
jsme kořist vlastních nutností
když jdeme s kůží na trh
jsme jak užitkové zboží
co kdyby táta mohl být s dětmi?
co kdybychom mámu neviděly plakat?
přeju si svět kde můžeme v úterý
sedět na nádraží s dětmi a přáteli
přeju si svět kde práce je všechno
co děláme pro radost
s láskou a spolu
Olga Wawracz

už nemůžeš
jsi non stop pryč za pokojík a mýdlo
jsi slabá, to jsi zjistila
když umíraly krávy
že není kam se schovat
ani před tím co tě baví
když sama sobě musíš ordinovat tresty
není tu čas
si byť všimnout kde to bolí
na strmých cestách běháš pro falešné cíle
a dávno na to nemáš
nejsi živá
i když pořád něco děláš
Olga Wawracz

přesto jak tě objímá
jsi nucena ho podrobovat
nesmyslným zkouškám
kdekdo má nárok na tvé vlastní
to, co je
revoluční hmota
zbraň něhy k tobě neodlučná
i unikátní místo boje
že jsi moc velká? snad moc hlučná?
to tvé že není jak by mělo?
vždyť má být tak, jak právě je!
copak to nevíš? vždyť tvé tělo
není jim k mání, je jen tvoje
Olga Wawracz